Trénování dětí mě baví, vidím progres v jejich seberealizaci, říká trenér Roman Příkazský

Mít správného trenéra je jedním z nejdůležitějších faktorů při začátcích každé hokejbalové kariéry. Své zodpovědnosti si je vědom i Roman Příkazský, kterého trénování naplňuje, a ačkoliv někdy sport přináší i smutné příběhy, snaží se vždy své svěřence motivovat a ukazovat jim ten správný směr.

Romane, vy jste trenérem mladších žáků Eagles Brno. Sedí vám role trenéra? Jak se v této roli cítíte?

Po ukončení aktivní fotbalové kariéry jsem hledal možnost osobní realizace znovu v nějakém kolektivním sportu. Hokejbal jsem našel velkou náhodou a to tehdy, když jsme s rodinou zašli na Olympijský festival pořádaný na brněnském Výstavišti. Tam jsme uviděli stánek s hokejbalem a již tehdy jsem se seznámil se svým současným kolegou Jirkou Šmardou, trenérem současné juniorky a týmu mužů Eagles Brno. Synovi se hokejbal líbil, a tak jsme začali chodit na tréninky mini přípravky. Po krátké době mi byla nabídnuta role trenéra malých dětí. Od té doby s hokejbalem pokračuji v roli trénování napříč dětskými kategoriemi. Letos jsou to mladší žáci. Trénovaní dětí mě baví, protože vidím progres v jejich osobní realizaci a jejich postupný rozvoj v hokejbale. Také se mi dostává uznání od jiných dospělých, kteří se buď hokejbalem nějakou dobu baví nebo je v jejich rodině jedním z hlavních témat.

Trenérské povolání určitě hodně obnáší, ale jistě dává i něco nazpět. Jaká přidanou hodnotu máte z trénování? Co se vám vrací a dělá vám radost?

Snažení mé a také mých svěřenců, které trénuji, se nám vrací ve výsledcích, které náš tým MŽ, a i bývalé přípravky (v minulém roce, pozn. respondenta) dosahoval a dosahuje. Týdně strávíme na hřišti 4,5 hodiny, a tento čas věnujeme nejen pilování hokejbalových technik, ale máme i trénink zaměřený na atletické dovednosti. Také s dětmi probíráme zápasové momenty, ukazujeme i videa, které pak dále rozebíráme a diskutujeme o nich. Baví mě posouvat hranice neustále dopředu a do toho patří i zlepšování se dětí. Mám radost, že jsem si postupně získal důvěru dětí i jejich rodičů, že jsou vidět výsledky mé práce.

Jak moc koukáte s dětmi na výsledek? Co je primárním pohonem pro motivaci dětí?

Výsledky, kterých dosahujeme na turnajích naší kategorie, jsou pro mě velmi důležité. Od mala mě trenéři učili vítězit, ne si přijít na zápas jenom zahrát. Učím děti vnímat naše snažení na hřišti stejně, to znamená hrát na vítězství. Co je hlavním pohonem pro jejich motivaci hrát hokejbal? To je spíše otázka na děti samotné. Za mě je motivací radost ze hry, týmová spolupráce, setkání se na hřišti s kamarády a společný pocit úspěchu po vítězném turnaji.

Co říkáte na přidání slovenských týmů do ligy, jaké výhody to přináší? Jaká je vzájemná konfrontace?

Já tuhle možnost jenom vítám, jsem zastáncem rozmanitosti. To znamená, že spíše vyhledávám výzvy v podobě možnosti změřit síly s novými týmy z jiných krajů nebo jiných republik. To, že se potkáme s týmy z klubů, se kterými běžně nehrajeme, je pro nás velkou inspirací a zkušeností.

Jak se snažíte v Brně dostat děti k hokejbalu?

To je docela těžká otázka a řekl bych, že nejenom pro mě jako trenéra hokejbalu. Obecně je velmi složité děti ke sportu dostat a určitě je ještě složitější je udržet. Podle mě to není jen záležitost dítěte samotného, ale také velmi záleží na přístupu jeho rodičů, jak ti se ke sportu staví a jak vnímají jeho důležitost. My v Eagles se pravidelně účastníme různých náborových akcí v rámci Brna, ale ačkoliv z některých takových akcí odjíždíme plní spokojenosti a očekávání, že se k nám v následujících dnech přidají noví členové, ne vždy je tento náš pocit realitou. Mám zkušenost s případy, kdy děti měly potenciál se v hokejbalu realizovat a pokud by vydržely, myslím si, že by to dotáhly daleko. V těchto případech však rodiče byli pravděpodobně jiného názoru a svým subjektivním vnímáním tréninků a zápasů k tomu přistupovali tak, že se nakonec za dítě rozhodli s hokejbalem skončit. A to jsou pak ty smutnější příběhy, kdy ani jako sebelepší trenér nezmůžete nic.