V Hodoníně roste nový talent v podobě Tomáše Hrušky

Dalším velkým příslibem do budoucna je na Jihu Moravy hodonínský Tomáš Hruška. Ten si ve svých 15ti letech zcela zaslouženě odbyl premiéru v dresu seniorského celku HBC Hodonín a do budoucna míří hodně vysoko. Talentovaný klučina je navíc velmi pokorný a na svém talentu naplno pracuje.

Dalším velkým příslibem do budoucna je na Jihu Moravy hodonínský Tomáš Hruška. Ten si ve svých 15ti letech zcela zaslouženě odbyl premiéru v dresu seniorského celku HBC Hodonín a do budoucna míří hodně vysoko. Talentovaný klučina je navíc velmi pokorný a na svém talentu naplno pracuje.

Kdy jsi začínal s hokejbalem?
Ke sportu jako takovému mě už od malička vede můj táta. K samotnému hokejbalu jsem se dostal úplnou náhodou. Před 6 lety mi tehdejší spolužák nabídl, jestli si nechci přijít zkusit zahrát. Já jsem nakonec řekl ano a už jsem u hokejbalu zůstal. Ze začátku jsem vždy nastupoval spíše střídavě a moc jsem se do hry nedostal, ale mě to nevadilo, zůstal jsem a dokázal se vypracovat až na kapitána týmu, čehož si nesmírně vážím. Obrovskou zásluhou se na tom podepsala i moje rodina v čele s mým tátou, který u mě vždy stál a podporoval mě i v těch nejtěžších chvílích. Jinak, kdybych měl říct, co mě na hokejbale nejvíce baví, tak je to asi ten kolektiv, to když jeden bojuje za všechny a všichni zase za jednoho. A samozřejmě, když se vyhrává, tak to taky vykouzlí radost na tváři (úsměv).

Snažil ses nějakým způsobem trénovat v době vynucené pauzy?
Během nucené pauzy jsem se hodně věnoval individuálnímu tréninku a domácímu posilování. Obrovskou měrou mi taky pomohli moji trenéři atletiky, díky nimž jsem prožil v rámci možností, povedenou zimní přípravu. Teď už se samozřejmě nemohu dočkat až se rozběhnou tréninky naplno a snad i samotná liga.

Jaké máte ambice s Hodonínem?
Tak samozřejmě každý tým chce být ten nejlepší a čestně reprezentovat svoje město a my nejsme výjimka. Naši trenéři, jmenovitě Břeťa Mráz, Lukáš Hlavačka, Tomáš Hübl a Michal Rapant, nám na tréninku nedali vydechnout a skvěle nás připravili na sezónu. Je ale pravda, že jsme v lize první sezonu, takže si ještě zvykáme na rychlost a styl hry. Na druhou stranu, rozhodně nejsme tým, který by se měl podceňovat. I Když nám v některých zápasech chybí trochu toho střeleckého štěstí, tak nic nedáváme zadarmo a bojujeme do poslední sirény, což jsme už v dosti zápasech potvrdili. Co se týče minulé sezóny, tak ta mě opravdu mrzí, že se kvůli koronaviru nedohrála. Společně s týmem z Brna jsme dominovali a vyhrávali vše, co se dalo. Bohužel, sezóna skončila dřív, než jsem si přál, ale o to víc jsem se těšil k dorostencům a i na své první zápasy za A-tým mužů.

Teď si to nakousl. Letos jsi odehrál několik zápasů za A-tým mužů…
Ano, odehrál jsem několik zápasů za A-tým mužů a neskutečně si to užil. Sice je pravda, že dorostenecká liga je dost rychlá, ale ve srovnání s ligou mužskou jí nesahá ani po kolena. Rozhoduje tam každý detail, ať už rychlost, přesnost nebo důraz, a je tam strašně moc prostoru na to, udělat chybu. A přesně tohle mě na tom baví. Ale když se vrátím na začátek, tak jednoho dne ke mě přišel trenér s tím, jestli nechci jít na trénink mužů. Budu upřímný, moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlal a šel tam (smích). Doteď jsem za to rád, protože až tam jsem poznal, jak málo toho vlastně umím. Muži na mě byli ovšem dost milí, radili mi, co a jak a pomohli mi se zlepšovat. No a jak šel čas, tak jsem na tréninky chodil čím dál častěji, až jsem tam byl vlastně pořád. Jedinou překážkou, abych si odbyl start za A-tým, byl můj věk a tak jsem si musel na svou příležitost ještě rok počkat. Rok ovšem rychle utekl a já se připravoval na svůj první zápas.

Byl jsi nervózní?
Jakmile nastal den prvního zápasu, tak jsem byl určitě nervózní. Přece jenom to byl můj první ostrý zápas, ve kterém se mnou už nikdo nebude hrát v rukavičkách. První dvě třetiny jsem byl pouze na lavičce a čekal na svoji šanci. Pak, ale přišla třetí třetina a do ní už jsem nastoupil. První střídání jsem byl trochu nervózní a nemotorný, i přes to, že mě všichni uklidňovali. Další střídání jsem to ze sebe tu nervozitu setřepal a snažil jsem se ukázat, co umím. A očividně se mi to povedlo, jelikož jsem si vysloužil nominaci na další zápasy a v nich jsem už odehrál někdy i celý zápas. Za tohle bych chtěl poděkovat celé kabině a hlavně pak Michalovi Rapantovi, který mi dal důvěru a vzal mě do A-týmu.

Čeho by si chtěl v hokejbale dosáhnout?
Myslím, že každý, kdo se něčemu věnuje s chutí, chce být v tom nejlepší. Já nejsem výjimka a vždy jsem chtěl vítězit, rozhodovat zápasy a hrát zápasy za reprezentaci. Ale důležitější je pro mě kolektiv. Dá se říct, že jsem schopen obětovat můj talent, pro to aby "můj" tým vítězil. Vždy je a bude pro mě tým a jeho úspěch na prvním místě.

Účastnil ses už nějakého campu?
V roce 2018/19 jsem byl na talentované mládeži U14, kde jsem se zúčastnil všech campů i následných dvou závěrečných turnajů. Byly to pro mě úžasné zážitky, na kterých jsem poznal dost nových kamarádů, zažil dost zábavy a získal spoustu nových zkušeností. Všichni trenéři, v čele s panem Komárkem, mi pomáhali rozvíjet moje slabiny a zdokonalovat přednosti, ale taky mi dali novou myšlenku a velkou motivaci. Kdybych měl vybrat největší zážitek, tak to podle mě byl určitě dvojzápas s reprezentací Kanady, kterou jsme během jednoho dopoledne porazili dvakrát za sebou. A teď už mi nezbývá nic jiného než doufat, že se někdy dostanu do dalšího výběru a v budoucnu třeba i do reprezentace mužů.

Jaké máš další koníčky kromě hokejbalu?
Kromě hokejbalu se ještě věnuji atletice, která mi dává skvělý fyzický fond. Jediné mínus je, že díky dvěma sportům a studiu na střední škole už nemám tolik času na nic jiného. Mě to ovšem nijak moc nevadí, protože bych se chtěl v oblasti sportu i nadále vzdělávat a do budoucna se jím i živit.