Sáňka z Bulldogs patří mezi nejzkušenější hráče na Jihu Moravy. Kariéru končit ještě nehodlá a těší se na další nové výzvy.

Věk je jenom číslo. To dokazuje také matador v barvách brněnských Bulldogs Tomáš Sáňka, který se prohání po hřišti ve 46ti letech. A je také stále platným hráčem a jedním ze základních stavebních kamenů svého týmu! Na co ve své bohaté kariéře nejvíce vzpomíná a kde bere energii?

Co tě přivedlo v minulosti k hokejbalu?
Od mala byl sport u mě na prvním místě. Za barákem v Jundrově jsme denně hrávali hokej, fotbal, tenis. Bavil mě ping-pong, badminton, basketbal, prostě dá se říci veškeré hlavně míčové hry. Dlouho jsem hrál závodně (relativně vrcholově) tenis a hokejbal jsem měl jako doplňkový sport. Později po úrazu zápěstí jsem musel zanechat tenisu a zůstal jsem až do teď věrný hokejbalu.

Byl jsi odjakživa bek?
Právě že ne (smích). Ze začátku jsem chytal, bavilo mě to, bral jsem to tak, že brankář je nejdůležitější na hřišti a poslední možná překážka pro soupeře. Postupem času mě to táhlo ven z branky, ale snaha pomáhat zabránit gólu ve mně zůstala, a tak jsem nakonec skončil v obraně. Dá se říci, že mám větší radost, když překazím soupeři dát gól, než když ho sám dám.

Na co z minulosti nejvíce vzpomínáš?
Vzpomínek je za ty roky určitě hodně, zároveň již mám díky věku horší paměť (smích). Každopádně když jsem hrál extraligu, tak to byla paráda, přece jenom hrát proti nejlepším byla vždy výzva. Teď si vzpomínám na super víkend ve Fryštáku (hokejbalové slavnosti 1994), kde byla výborná organizace, atmosféra a vůbec vše kolem. Zahrál jsem si za výběr Moravy a dali jsme Čechům tuším 5:0. Ještě mě napadá, když jsme kdysi jeli jako výběr Brna do Prahy na velký TURNAJ MĚST – byli jsme úplný outsider, mančaft poskládaný z různých mužstev z Brna. A v té době se v Brně nehrála ani nejvyšší soutěž. Všichni ostatní účastníci byli extraligoví. Na úvodní poradě a rozlosování náš trenér nesouhlasil s termínem případného finále, kvůli tomu, že bychom pak nestíhali vlak. Všichni se mu vysmáli a měli ho za blázna. No a nakonec jsme opravdu to finále hráli a porazila nás až reprezentace ČR. Tak to bylo fakt dost dobrý…

Proč se rozpadl tvůj předchozí tým HBC Jundrov?
Musím říct, že jsme byli dobrá parta, pohodoví borci a zdobila nás podle mě hlavně bojovnost a zarputilost. Postupem času nás ale ubývalo z důvodu nedostatku času, hodně práce, rodiny, zdraví…. Jezdilo nás na zápasy čím dál míň. A hrát na dvě lajny, kolikrát bez střídání se na této úrovni prostě nedá. Ale na kluky vzpomínám moc rád.

Jaké máte v současné době plány s Bulldogs?
Bohužel, doba je taková jaká je… Kdyby mně někdo před více než rokem řekl, že se nebude moci sportovat, chodit na koncerty, do divadla, na pivo… Tak se mu vysměji. V současné době máme aspoň tréninky, v Jihlavě jsme odheráli turnaj. Určitě bude trenér řešit možnosti dalších různých turnajů a přáteláků.

Letos i loni se s Vámi počítalo do konečného boje o medaile. Bude díky pauze hlad po úspěchu větší?
Myslím, že se všichni hlavně těší, až se bude konečně hrát. Soupeři jsou ale velmi kvalitní, favoritem jsou v naší skupině podle mě Sudoměřice. Právě poslední zápas s nimi, nám ale ukázal, že když budeme hrát všichni na maximum a dodržovat to co máme, můžeme potrápit i je. Do každého zápasu musíme jít na plno, bojovat, vyvarovat se zbytečných faulů a dodržovat systém. Samozřejmě, velikou roli hraje výkon brankáře, zdraví hráčů i troška štěstí. Dá se říci, že se dá porazit každý, ale taky se může s každým prohrát.

Jak v současné době trávíš volný čas?
Přes týden volného času moc není, v práci máme hodně zakázek a do toho se ještě bude firma stěhovat. Ale v létě jsme koupili chatu, tak hlavně o víkendu jezdíme s rodinou tam a snažíme se zvelebovat i si v rámci možností odpočinout. Alespoň člověk vypadne na chvilku z města a může být na čerstvém vzduchu, zvláště v dnešní době. A věřím, že v létě jako každý rok budeme s rodinou šlapat po našich krásných horách.

Kde bereš motivaci honit se po hřišti se stále mladšími hráči?
To je otázka… Když vidím některé ty atlety o čtvrt století mladší (smích). Hra se neustále zrychluje a já zpomaluji. Hokejbal prostě hraji celý svůj život a pořád mě baví. V podstatě i po prohraném zápase (a to nerad v čemkoliv prohrávám), když vidím, že jsme tam s klukama nechali všechno, ale soupeř byl prostě lepší, mám dobrý pocit. A po vítězném zápase se silným soupeřem si společně zakřičet, to je k nezaplacení. Končit nehodlám a pokud mě bude trenér potřebovat, vždy se budu snažit udělat to nejlepší pro tým.